...zeptal se naší Rádi moderátor Martin na oslavách deseti let Lemniskáty v Galerii Lucerna. "Ráďa," odpověděla do hlučného sálu. "My jsme taky rádi," opáčil Martin a pokračoval v představování jednotlivých workshopů. S fotografkou Jarkou jsme tuhle slovní hříčku zachytily asi jako jediné a Jarka mi hned, celá rozesmátá, přišla zakřičet do ucha, že mám aspoň pěkný titulek k aktualitě. A tak nějak podobně to celý den pokračovalo: smáli jsme se, tancovali, dokonce i zpívali, ale hlavně pěkně podle programu křtili produkty s příběhem (Martina, Kačenky, Pavlíka, Petra a Klárky), novou knížečku haiku (Ríši), pracovali u deseti stolků s workshopy a děkovali, dojímali se, děkovali a znovu děkovali (zakladatelce Radce, správní a dozorčí radě, dobrovolníkům, týmu, lidem z dílny, podporovatelům, rodinám, Prokopu Havlovi...). 

Bylo za co - cesta, kterou Lemniskáta za 10 let urazila, je úctyhodná, a i když mnoho lidí za námi do Lucerny nepřišlo, my jsme si oslavy právem a naplno užili. Je to vidět i na fotkách. Ráďa tančila, Honza Burian i Bára Zmeková svými koncerty nadchli a bubeníci z Okinawy, jejichž jméno jsme nedokázali vyslovit, byli barevní a nádherní. Nadchli jsme i DJ Marka, který zřejmě poprvé a možná naposled viděl tančit Zajíčka v své jamce na Chemical Brothers. Bylo milo, veselo, hravě a slavnostně. 

Velké poděkování patří celé Lemniskátě a taky moderátorovi Martinovi Francemu, fotografkám Jarce, Leoně a Ajce, kavárně Bílá vrána, správci Galerie Lucerna Prokopu Havlovi, rodičům Janě, Marušce, Lídě a Petrovi, dobrovolníkům Ivě, Andrejce a Jáchymovi. DJ Markovi, kmotrám Maje, Elíše, Elišce a Evičce, kmotrům Igorovi a Fedorovi, Sabině z Česko-japonské společnosti, Honzovi Urbanovi za neutuchající technickou, vozovou a bedňáckou podporu. tatínkovi Otíkovi a tříletému Oťánkovi, že to s námi vydrželi celý den, a všem, na které jsme možná v tuto chvíli zapomněli...