Honza Hozman k naší dílně vždycky patřil, i poslední dva roky, kdy tu nebyl, ale stále jsme mu drželi místo a přáli mu, aby zvládl své démony. Pracoval na tom, jak nám napsal jeho bratr Olda, pomalými kroky, ale přece. Těšili jsme se, až se k nám zase vrátí - měl absolutně nejšikovnější ruce ze všech a uměl z knihařiny to, co my ne. Děti, které sem chodily na školní exkurze, ho milovaly, obzvlášť holčičky, Honzovi to slušelo. Se životem se pral dlouho, občas bručel, ale taky rád vyprávěl a hlavně naslouchal různým příběhům, vzpomínal na časy, kdy mu bylo lépe. K lidem, kteří to neměli v životě lehké, se choval s porozuměním a vlídností. Miloval vtipy a uměl se hezky smát. Navždy v nás asi zůstane obraz toho, jak drbe Jarušce záda a ta zpívá: Drbanie mám zo všetkého najradšej... 

Budeš nám, Honzo, chybět ještě víc, když je to teď už definitivní. Součástí dílny ale zůstáváš dál. 

Honza zemřel nečekaně a nešťastnou náhodou ve věku 53 let.